Otavská vinička

Po letošní dlouhé vlně letních veder a dvou měsících chronického sucha konečně přišel větší déšť. Kořeny keřů po dlouhém půstu načerpaly potřebnou dávku vláhy a napumpovaly ji do strádající a vyprahlé nadzemní části. A napumpovaly ji tam s takovou vervou, že slupky bobulí nevydržely osmotický tlak rychle se rozpínající dužiny a popraskaly. Do mokvajících prasklin se ihned dychtivě zakously vosy, mouchy a mravenci.

Jak příště nežádoucímu praskání bobulí zabránit?

                Především přiměřenou a vyrovnanou závlahou. Ta zabezpečí rovnoměrný vývoj plodů.

Jak takovou závlahu zabezpečit?

                Vybudovat systém přídavné kapkové závlahy!

Mám chuť se do takové akce pustit?

                Moc ne, vlastně vůbec ne.

Mám na ni čas?

                Nemám!

Co tedy udělám?

                Nic.

Budu tiše doufat, že se dlouhotrvající sucha, jaká se přihodila letos, v roce 2015, nebudou každoročně opakovat  a když se náhodou znovu objeví, budu se snažit být mnohem aktivnější při zrychlené chůzi po pozemku s naplněnými kropícími konvemi. Ovšem s ohledem na dostupnou zásobu nachytané dešťové vody v nádrži. Takže si budu muset dávat bedlivý pozor, abych si ji přílišnou horlivostí předčasně nevyčerpal. To bych také mohl skončit zcela na suchu. A běhací úsilí s konvemi by tak přišlo vniveč. Proto budu muset zalévat uvážlivě a vodu šetřit hlavně pro nejmladší keře. Takže  plodící réva bude strádat stejně jako letos a bobule nakonec zase popraskají.  Zachrání mne snad jen ubíhající čas a s ním postupně narůstající délka kořenů. Myslím teď na jejich schopnost nabrat si vodu z větších podzemních hloubek. Pokud se k ní ovšem dokážou nějak prokutat.