Otavská vinička

(… aneb poněkud obsáhlejší úvaha o měďnatých fungicidech)

Nekonečná válka s plísňovými chorobami je s pěstováním révy spjata úplně stejně pevně, jako hrby s velbloudem. Když jsem si před časem vysadil své prvé stolní odrůdy, netuše, že ty mé jsou na plísně značně choulostivé, netrvalo dlouho a svou nemilou návštěvou poctila plíseň révová i mne. A bez okolků ihned začala řádit. Ha, to bylo překvapení, … vyvaloval jsem oči! Zelená barva listů se postupně měnila ve žlutou, listy usychaly a postupně opadávaly. Pro jejich záchranu bylo potřeba cosi rychle učinit. I nahlédl jsem do moudré knihy od pana profesora Krause, nahlédl i jinam. Literatura nabádala a doporučovala proti plísni použít přednostně měďnaté fungicidní přípravky. Tak jsem nelenil a kvapně vyrazil do prodejny zahrádkářských potřeb, zde jsem zakoupil Kuprikol a k němu pětilitrový ruční postřikovač. Kdesi jsem se totiž dočetl, že je vhodné postřikovou jíchu doplnit vhodným smáčedlem pro lepší povrchové pokrytí listů. Namíchal jsem tedy šedo-zelenou kapalinu v koncentraci podle návodu, přidal do ní pár kapek Jaru a vyrazil zachraňovat život mých drahocenných rostlin.

Dopadlo to kupodivu úspěšně, postup plísně se zastavil a většina listů na keřích naštěstí zůstala fit. Proto jsem tuto metodu obdobným způsobem praktikoval i následujících pěstitelských sezónách. Pokud si dobře vzpomínám, během jedné běžné sezony mi stačilo uvedený postřik aplikovat v průměru dvakrát. Pouze když přišlo hodně vlhké léto s delším deštivým obdobím, bylo potřebné počet ochranných postřiků zvýšit. Přesto si nevzpomínám, že bych musel měďnatými postřiky v jedné sezoně ošetřovat více než čtyřikrát.  Původně používaný Kuprikol jsem později nahradil  Champinem, který se mi zdál více "barevný" a tedy účinnější.

Jenže…  Jenže na listech vždy zůstaly zřetelně viditelné fleky. A zůstaly tam poměrně dlouho, prakticky až do sklizně.

Vypadalo to asi  takto:

Jak vidno, fleky zůstaly nejen na listech, ale i na dorávajících hroznech.

Zbytky postřiků pevně ulpěly na bobulích sklizených hroznů, přestože jsem dodržel předepsanou ochrannou lhůtu a dokonce k ní přidal i několik dnů, či týdnů navíc. Barevné skvrny nešly z hroznů dobře omýt ani pod tekoucí vodou, držely velmi pevně, potvory! Přischlé světlé fleky mi značně pokazily radost z mých prvých úrod, ba co víc, vyvolaly pochybnosti a obavu u konzumentů z okruhu rodiny a přátel: " A co je to tam na těch hroznech za divné flíčky?" (= přeloženo: za svinstvo?) "Není to nějak jedovaté?" Červík pochybností o nezávadnosti měďnatých fungicidů a jejich skutečném vlivu na zdraví a přírodu ve mně od této chvíle začal pomalu, ale vytrvale hlodat.

Později jsem primitivní smáčedlo na bázi kuchyňských saponátů vyměnil za výkonné komerční smáčedlo Silwet star (nyní používám Superfin). Profesionální smáčedla totiž dokážou zajistit mnohem kvalitnější rozlití postřiků na povrchu listů, než obyčejný saponát a zabezpečí rovnoměrně tenkou vrstvu ochranného přípravku v celé ploše. Tím se problém se zaschlými skvrnami na hroznech výrazně zlepšil a od té doby nebyly na sklizených bobulích zbytky postřiků takřka patrné, takže nezasvěcený člověk by si jich mohl všimnout jen stěží. Ostatně, podobně jsou na tom i hrozny, které běžně kupujeme v obchodech. Ale měděné otazníky přesto zůstaly. Proč?

Měďnaté fungicidy patří do kategorie kontaktních přípravků. Chrání rostlinu jen tehdy, pokud se účinná látka nachází na jejím olistěném povrchu, do rostlinných tkání nepronikají, nemají systemický účinek. Takže aby byla rostlina chráněna po celou dobu rizikového období, musí se postřik v optimálních intervalech obnovovat a je potřebné udržovat ochrannou vrstvu na povrchu listové plochy v optimální podobě. Zjednodušeně řečeno, je třeba zajistit trvalou přítomnost mědi.  Stříkáme-li olistěné keře, prakticky nelze zabránit tomu, aby postřikem nebyly zasaženy i hrozny. To znamená, že používáme-li měďnaté postřiky v závěrečných fázích sezóny, máme chtě – nechtě měď i na hroznech, i když ji díky kvalitním smáčedlům nemusíme vidět.

Jak je na tom měď ve vztahu k lidskému zdraví?  Je známo, že měď svou chemickou podstatou patří do skupiny těžkých kovů. Obecně platí, že míra škodlivosti každé látky je vždy závislá na dané koncentraci, přičemž ve vyšších koncentracích látky charakteru jedů, působí toxicky. Všechny těžké kovy jsou vůči živým organismům toxické. Na internetu jsem si o přímém vlivu mědi na zdraví osob vyhledal určité dostupné informace, z nichž některé si zde ve zkrácené podobě dovolím uvést:

"V těle dospělého člověka je možno nalézt přibližně 100 mg mědi, která je přijímána v játrech a krví rozváděna do celého těla. Pro zachování zdraví je obvykle udávaná denní potřeba u zdravého dospělého člověka 1 až 2 mg mědi. Množství, které se v organismu využije, se pohybuje mezi 25 až 60 % a zbytek vyloučíme. Při nedostatku mědi může dojít k chudokrevnosti neboli anémii, zhoršení duševního vývoje či ke zhoršení využití cukrů v našem těle. Protože se podílí na tvorbě barviva melaninu, při jeho nedostatku dojde ke ztrátě pigmentu a vypadávání vlasů".

To jsou pro měď určitě body kladné. Každá mince má ale dvě strany, takže zde je ta obrácená:

"Pokud je v krevním séru nedostatek ceruloplazminu, může dojít ke stavu, kdy je jakákoli do těla dodaná měď biologicky nevyužitelná. A protože organismus je nucen se takových látek zbavovat a zároveň mu chybí adekvátní mechanismy k vyloučení přebytečné mědi z těla, začne se měď ukládat do orgánů. V průběhu let se tak mohou v orgánech postupně nashromáždit toxické objemy mědi, které způsobují podobné obtíže, jako velice toxické těžké kovy, viz. Wilsonova choroba".

"Příčinou nadbytečného příjmu mědi je u člověka bývá náhodné či dobrovolné požití solí s obsahem mědi. Při požití mědi v množství mezi 0,25 - 2 g, může měď způsobit silné chronické zdravotní problémy a vyvolat závažné onemocnění. Při požití cca 2,5 – 3 g mědi najednou se již začíná projevovat jako jed, působí stejně jako jiné těžké kovy (rtuť, olovo) a nastává smrt".

Tolik ve stručnosti odborná literatura.

Pokud se nad tím zamyslím selským rozumem, vnímám to asi tak, že jednorázově do sebe dostat 2-3 gramy mědi se může podařit snad jen šílenému sebevrahovi. Takové nebezpečí nám, kteří své hrozny poctivě ošetřujeme mědí, určitě nehrozí. Trošku horší už to ale bude asi s tím dlouhodobým ukládáním mědi u lidí, kteří mají sníženou schopnost ji odbourávat. Údajně se totiž jedná o ryze individuální záležitost. Kdopak z nás o sobě ví, jak je na tom dlouhodobě s obsahem "ceruloplazminu" ve své krvi? Vždyť takové odborné vyšetření se běžně neprovádí.  Čili, někdo odbourává lépe, jiný hůře. A ten kdo výrazněji hůře, ten si ji nevědomky ukládá a ukládá…  Myslím si, že potřebná stopová a zdravotně příznivá množství mědi člověk získá běžnou denní konzumací nekontaminovaných potravin, tvořící zdravotně vyváženou stravu. Pokud se ale bude častěji ládovat hrozny, které byly "nekvalitně" ošetřeny mědí, či pravidelně popíjet víno z takových hroznů vyrobených, dostává do sebe nevědomky nadstandardní dávky mědi navíc, což jeho organismu určitě neprospívá a s čím si jeho organismus musí v rámci vlastních detoxikačních schopností nějak poradit. Něčí organismus si s touto zátěží poradí snáze, něčí ale hůře. Sečteno podtrženo, ze zdravotního hlediska je měď riziková.

Jaký je vlastně vliv mědi na jakost hroznů a zdravotní stav révových keřů? Opět jsem se vnořil do hlubin internetu a podařilo se mi z nich vylovit zhruba tyto informace:

"Měďnaté fungicidy nejlépe zajistí ochranu starých listů, zlepšují vyzrávání réví a rezidua mědi příznivě ovlivňují zdravotní stav moštu a u modrých odrůd i vybarvení vína".

To je určitě příznivá informace, jenže:

"Již delší dobu se ve vinařském světě diskutuje vliv aplikovaných měďnatých fungicidů na obsah a senzorický projev vonných thiolů ve víně. Vonné thioly jsou sloučeniny, které reagují s mědí a může tak docházet k ovlivnění senzorických vlastností vína. Vztah mědi k aromatickému složení vína je třeba dále podrobně studovat. Přesto by bylo i na základě dosavadních zkušeností omezit použití měďnatých fungicidů v období před zaměkáním bobulí a během zrání hroznů. Tato skutečnost je vhodná, zejména u odrůd, jejichž aroma je založené na vonných thiolech, jako jsou Sauvignon blanc, Semillon, Cabernet Sauvignon nebo Merlot".

Aha, takže ono to s tím všeobecně příznivým účinkem nebude tak jednoznačné. Měď pravděpodobně ovlivňuje (nepříznivě) průběh kvašení ve smyslu ztráty chuťové kvality.

Měď se jako fungicidní prostředek k ochraně vinic začala systematicky používat již přibližně  před sto padesáti lety, nedlouho poté, co byla do Evropy zavlečena plíseň révová -peronospora (Plasmopara viticola). Jde o tradiční prostředek, který ve formě bordeuxské jíchy (roztok modré skalice s vápenným mlékem CuSO₄ +Ca(OH)₂) používali už naši prapradědové. Tehdy to začalo a pokračuje to dodnes. Sice už nikoli ve formě bordauxské jíchy, ale nejčastěji ve formě sofistikovanějších přípravků na bázi oxichloridu mědi CuCl₂.3Cu(OH)₂ (například populární Kuprikol, či Kocide 2000), či hydroxidu měďnatého Cu(OH)₂ (například Champion). Oproti jiným typům používaných fungicidů není biologicky odbouratelná, jedná se o produkt anorganické chemie. Anorganické chemické prvky nemají  schopnost biodegradace, takže pokud se jako cizorodé látky lidským přičiněním do přírody dostanou, v podstatě v ní trvale zůstávají.

Ve většině případů se měďnaté přípravky používají k postřikům na list, méně časté je jejich použití k postřikům na neolistěné části rostlin (viz. například ochrana proti kadeřavosti broskvoní nebo desinfekce povrchu ovocných stromů). Ať tak či tak, převážná část postřiku se dřív nebo později dostane do půdy v bezprostředním okolí ošetřovaných rostlin. Podívejme se nyní, jak se měď v půdě chová a co tam zapříčiňuje. K potřebným informacím nám opět napomůže všemocný internet a chytrý strýček Google. Když do jeho vyhledávacího okénka vepíšeme heslo "kontaminace půdy mědí" a stiskneme klávesu "Enter", vyskočí velké množství odkazů s příbuznou tématikou, v nichž se lze dočíst například toto:

"Vysoké obsahy Cu v půdě se vyskytují hlavně v půdách vinic a chmelnic, kde bylo používáno k ochraně rostlin dlouhodobě měďnatých přípravků".

"Do půd se Cu dostává buď přímo ze zdroje, nebo nepřímo z opadaných listů a díky její relativně nízké mobilitě se koncentruje spíše v povrchových vrstvách půd. Koncentrace Cu v půdním profilu klesá s rostoucí hloubkou, u mladších vinic rychleji a strměji než u starších vinic. Pozvolný pokles v koncentracích u starších vinic svědčí o velmi pomalém transportu Cu napříč půdním horizontem."

"Zvýšené koncentrace Cu mají nepříznivý vliv na vývoj půdních mikroorganismů, a to z hlediska jejich aktivity, počtu i diverzity a negativně ovlivňují stabilitu agroekosystémů, protože nepříznivě působí na rostlinnou a půdní biotu. Ohrožené jsou hlavně rostliny s mělkými kořeny a mladá vinná réva."

"Limitní hodnoty koncentrací Cu v evropských i v ostatních viničních půdách světa jsou

v mnohých případech překračovány",  … k čemuž já ještě dodám, že podle dostupných zjištění a zveřejněných tabulkových hodnot mnohdy až několikanásobně!

Atd, atd, …

Mnohé civilizované státy s nelibostí registrují násobná překročení povolených limitů obsahu mědi v zemědělských půdách, považují to za významný problém. Prostřednictvím (finanční) podpory vlastních výzkumných pracovišť a konkrétních výzkumných projektů se snaží nepříznivý vývoj regulovat. Jako značně perspektivní metodou pro dekontaminaci zemědělských půd mědí se ještě donedávna jevila metoda fytoextrakce EDDS, založená na aktivizaci nadlimitních měďnatých reziduí v půdách přidáváním vhodných chemických činidel a následném postupném odčerpávání mědi pomocí kořenového systému vhodných rezistentních rostlin (např. topolu černého). Bohužel, poslední výzkumy prý ukázaly, že uvedená metoda zdaleka nepřináší očekávané výsledky a v praktických podmínkách je nepoužitelná. Pro zajímavost, významné grantové ocenění za práce v dané oblasti nedávno získal i český vědecký pracovník, prof. RNDr.Michael Komárek,Ph.D., z České zemědělské univerzity v Praze, který se dané problematice věnuje systematicky.

Suma sumárum z uvedeného jsem se dověděl, že při opakovaném použití měďnatých fungicidů se měď koncentruje v povrchových vrstvách půdy a s narůstající koncentrací se postupně zvyšuje její toxicita vůči rostlinám a přirozeným půdním organismům. Účinná metoda, jak tomu zabránit zatím není k dispozici.

Předloni, když jsem z jara Championem stříkal své broskvoně proti kadeřavosti, což je nepříjemná houbová choroba listů, která každoročně u broskvoní ohrožuje nejen úrodu, ale i následnou životaschopnost stromků, mě napadlo pod stromy na zem položit plachtu, která měla za úkol zachytit postřikovou látku, bez užitku propadnuvší mezi holými větvemi stromků. Aby byl tento postřik účinný, musí se totiž neolistěné ovocné stromy postříkat velmi důkladně, doslova je postřikovou látkou poumývat.  Takže nebylo překvapením, že po akci zůstaly na plachtě pořádné zeleno-modré kaluže. Odhaduji, že přibližně 90% použité postřikové látky skončilo na plachtě, přičemž bez plachty by zatekla přímo do půdy pod stromky. Někteří pěstitelé, kteří provádějí tento postřik opakovaně, dvakrát až třikrát za sezonu, takto za život stromu dostanou do půdy slušné množství mědi. Komerční vinaři podle ochranných doporučení stříkají mědí v průběhu vegetace na list sice v podstatně menších dávkách, ale zato několikrát v sezóně, mnohdy i více než  5÷6 krát. Činí tak v dobré víře, stále na stejném místě opakovaně mnoho (desítek) let, čímž si také postupně zadělávají na problém. Akorát o něm neví, nevšímají si ho nebo si jej nepřipouštějí. Na holé zemi po ukončení postřiku totiž ta barevná, modro-zelená omáčka není vidět a z listů se do země smývá postupně a dlouho.

Sáfryš, to jsem se nějak hodně rozepsal a ještě nejsme úplně u konce, …omlouvám se, … ale už se k němu asi pomalu blížíme. Tímto oceňuji všechny trpělivé, kteří se tou horou nudného textu statečně prokousali až sem. S těmi nejtrpělivějšími, kteří to ještě vydrží až do úplného konce se měděným pohledem zkusíme ještě juknout na tzv. "ekologické vinohradnictví":

Pěstování hroznů v režimu BIO se v poslední době stává velmi populárním a přechází na něj značný počet profesionálních vinařů. Účelem jejich snažení je vypěstovat hrozny bez použití umělých chemických prostředků v nejpřirozenější, tedy přírodní kvalitě. Uvedu zde, opět jen velmi stručně, hlavní závazné a omezující nařízení, kterými se musí každý biovinař bezpodmínečně řídit:

• hrozny pro biovíno lze vypěstovat pouze na ekologicky certifikovaných vinicích
• pro fungicidní ošetřování uvedených vinic je povolen omezený seznam prostředků, přičemž zakázány jsou veškeré pesticidy syntetického původu
• pro EKO režim jsou povoleny pouze ochranné prostředky na přírodní bázi

… ale také i…

• prostředky na bázi mědi a síry, i když jen v omezeném množství, konkrétně 6 kg/ha/rok.

(Poznámka pod čarou – zajímalo by mne, kdo dokáže změřit, kolik za sezonu tam toho do vinice skutečně padne, zvlášť u nás, v poctivé České republice)?

Pokud je zákonnými normami v ekologickém vinohradnictví použití mědi povoleno a všechny ostatní novodobé syntetické preparáty jsou přísně zakázány, tak já tomu musím rozumět tak, že pro přírodu a všechny v ní žijící živé organismy je měď neškodná. To znamená, že nenarušuje nijak a ničím přirozené přírodní prostředí ani jeho přirozené procesy. A ty ostatní zakázané, čili "fujtajblové" produkty jsou ze stejného úhlu pohledu přírodě škodlivé, tudíž nebezpečné. Zní to celkem logicky, ne? Do vinice, která je provozována v přirozeném bio-režimu si tedy můžeme s klidným svědomím opakovaně nastříkat měď. (A síru rovněž). Tolik hlava zákona. Fajn, zákonem je potřebné se řídit, na nic nemyslet a v jeho duchu konat.

Při představě, že jsem se i já právě stal produkčním biovinařem, dovolím si následující spekulativní úvahu:

Pro ochranu své vinice před náporem plísní budu mít k dispozici pouze buď čistě přírodně biologické preparáty anebo tradiční anorganické látky na bázi mědi a síry. Ty prvé jsou výrazně dražší než ty druhé, navíc jejich účinnost v porovnání s běžnými moderními syntetickými preparáty je v průměru nižší. Zato měď (a síra) jako tradiční, léty prověřený ochranný prostředek je dostupná a spolehlivá, cenově příznivá. Copak asi budu upřednostňovat, budu-li mít možnost volného výběru? Myslím si, že odpověď je jasná. Troufám si tvrdit, že podobné úvahy musí vést a vedou všichni bioproducenti vína, kteří se vydali touto nelehkou pěstitelskou cestou.

A nyní si vše, co jsem tady sáhodlouze namudroval, v jednotlivých bodech shrňme:

• měď jakožto kontaktní fungicid pevně ulpívá na bobulích hroznů
• zůstává na povrchu i po uplynutí ochranné lhůty
• tím se její rezidua dostávají do vína
• pro kvalitu vína je její vliv diskutabilní
• pitím vína i přímou konzumací hroznů se dostává do lidského organismu
• některým lidem může dlouhodobé ukládání mědi způsobovat nespecifikované zdravotní komplikace
• měď aplikovaná postřiky se ukládá v půdě a je v ní málo pohyblivá
• při zvyšující se koncentraci je toxická pro půdní organismy a rostliny
• mnohé starší vinice (a chmelnice) jsou mědí kontaminovány tak, že tato kontaminace násobně překračuje povolené limitní normy
• státní organizace vypisují dotační programy a výzkumné projekty, zaměřené na dekontaminaci zemědělských půd zamořených mědí
• zatím neexistuje efektivní metoda, jak narůstající kontaminaci půd mědí vyřešit

a zároveň:

• měďnaté fungicidy jsou zákonem povoleny (a mnohými výrobci zemědělských biologických ochranných prostředků jsou přímo doporučovány) pro použití ve vinicích, registrovaných v přísném režimu ekologického vinohradnictví, kdy uvážlivé hospodaření v nich by mělo naplňovat charakter čistě přírodního a zvenčí chemicky nijak neovlivňovaného biologického procesu

No, přátelé, rozumíte tomu? Já tedy ne. Na rovinu se přiznám, že jsem z toho úplně jelen. A budu vděčný tomu, kdo mi tenhle paradox nějak srozumitelně vysvětlí. Do té doby odkládám růžové brýle, a pokud budu nucen použít mědnaté fungicidy, tak jen se vší opatrností a obezřetností.