Otavská vinička

Prostorná je louka,

široký je les,

bažant na to kouká,

kde by vejce snes.

Letošní zima nás překvapila nebývale dlouhými a silnými mrazy, což u mne odskákaly hlavně mladé loňské sazenice stolních odrůd. Většina z nich neraší a vypadají suché. Kupodivu se po zimě probudily všechny stejně staré sazenice odrůd moštových (Solaris a Platovskij) a s nimi i několik stolních - Nero, Prima, Bažena a Veronika. Nevadí, když se dosavadní zdechlíci neprobudí, vysadím záložní, které mám ve sklípku v květináčích.

Konec března a začátek dubna tradičně i letos přinesl příjemné teploty, které přes den šplhaly i nad 20°C, na což vegetace reagovala rychlým probouzením, vše začalo rašit. Pupeny na tažních pukly a vytvořily se zárodky letorostíků dlouhé 1÷3 cm, na mnohých odrůdách se dokonce objevily už i zelené listové růžice. Tato jarní idylka ale netrvala dlouho, pesimistické prognózy se bohužel vyplnily a přišel tvrdý teplotní direkt druhé poloviny dubna. Vrátilo se něco, jako by se zkřížil únor s prosincem, prostě kosa, kosa, kosa, v noci skoro každý den teploty pod nulou, hnus.

Je 16. dubna odpoledne, ještě úplně netuším, co se bude v příštích dnech bude za okny dít, sedíme doma se ženou ve vyhřátém  obýváku u televize, na misce sladký úpek, v hrnku kafe, v krbové vložce plápolá oheň, na venkovním teploměru jsou 2°C, fičí vítr, temno, hustě chumelí  a prší současně, psa by nevyhnal a předpověď počasí na příští dny je tragická. Přemítám, co provedu. Ve viničce mohu zachránit jen mladé sazenice, které jsou nízko u země a to nakopčením růvků (kopečků zeminy), díky nimž je možno rozpuklé pupeny odizolovat od přechlazeného vzduchu. Starší keře bohužel nijak nezachráním, na to tam nemám žádné efektivní prostředky. Má ale vůbec cenu se snažit něco zachraňovat, není rozumnější se na to raději vyprdnout a zůstat v teple? Rezignovat nebo zabojovat?  Dilema… Nakonec vítězí bojovný duch, navlékám se do zimáku, beru gumáky a teplé ponožky, lezu do auta a vyrážím do viničky se pokusit zachránit, co se dá. Ve viničce sychravě mží a mě čeká vydatný tělocvik. Kolečko, lopata, hrábě a vzhůru do prudkého svahu pro kompostovou zeminu a pak s ní zase dolů, postupně a opatrně zasypávat 23 narašených sazenic, kterým hrozí vymrznutí. Dohromady naběháno určitě několik kilometrů, přemístěná hromada byla pořádná. Kdo toto někdy dělal, ví, jak je plné kolečko zeminy proklatě chabé na vytvoření jednoho solidního růvku.

Zhruba po dvou hodinách je ale hotovo, s potěšením a pocitem poctivě odvedeného díla obhlížím úhledné kopečky. Krtek by záviděl. Pak se ještě symbolicky rozloučím s úrodou na starších keřích, kterým pomoci nedokážu a rychle domů, do tepla! K večeru déšť ustává, mraky se trhají a teplota klesá k nule…

Uplynul více než týden, kdy nemělo cenu kvůli hroznému počasí do viničky jezdit. Pak mě ale už narůstající nervozita přece jenom donutila na kontrolu zajet. Otvírám branku, … chvíle napětí, … koukám na první keř, druhý, … hmm, zázraky se nedějí a jak se dalo realisticky očekávat, všechny narašené pupeny na tažních starších keřů jsou hnědé. A co mladé sazenice ukryté pod růvky? Opatrně jeden rozhrnu, … je to dobré, rozpuklé pupeny jsou stále svěží a zeleno – růžové.  Hurá! Tak alespoň něco jsem zachránil. Pouze mne zaskočilo, že asi tři – čtyři růvky vypadají podezřele nízké, jakoby rozhrnuté do šířky. No nic, nahrnul jsem je do původního stavu, asi je rozplavila voda z dlouhotrvajícího deště. Ale období dubnové zimy ještě bohužel zdaleka nekončilo.

Po dalším týdnu, kdy se duben přehoupl do května a počasí se nepatrně zlepšilo jedu opět na kontrolu, co je nového. Ha! Skoro všechny růvky jsou rozhrnuté!!! A samozřejmě, pupeny, které tím zůstaly odkryté, jsou omrzlé! Kruciš! Kdo to udělal? Že by nějaký soused? Vinička je totiž uprostřed větší zahrádkářské kolonie a sousední parcely jsou neoplocené. Ale proč by to dělal? Nechápu. Naštvaně přihrnuji růvky zpět. Takže jsem měl přece jenom tenkrát zůstat u kamen a vykašlat se na to, práce byla marná.

FOTO

Druhý den jedu do viničky s úkolem posekat přerůstající trávu. Vlezu mezi řady a bác ho! Růvky opět rozhrabané! A v jednom z nich sedí a čučí na mě velký kropenatý pták! A kousek za ním chodí a výhružně na mě pokřikuje bažant. Bažantího kohouta poznám hned podle pestrobarevných per, ale nenápadně zbarvenou bažantí slepici, sedící na nově zbudovaném hnízdě z bývalého růvku, bych jakožto nemyslivec , přiznám se, asi hned nepoznal. Tak takhle se mnou příroda zatočila. Kur hrabavý bych tady věru nečekal. Člověk míní, příroda mění. A já jako blbec zase nechápavě koukám na to, jak je příroda mocnější, jak systematicky umravňuje mé pěstitelské nadšení a hravě boří mé smělé plány, kterými jsem se zoufale snažil odolávat větru, dešti, … a nevím čemu všemu ještě.

A vo tom to je!

(Úvodní verše z básně Mám rád svůj rodný kraj od amatérského lékárníka Václava Krále jsem si vypůjčil z Ošatky humoru a melodií pánů MŠ a JG, bez jejich laskavého svolení).